Léto '96
Jeli jsme na 3 Trekkinzích značky Eska, dva starší, klasické růžové, jeden nový v záběhu. Bez speciálních úprav, pouze na řídítka přidány "rohy" a jednoduché nosiče z drátu na spacák. Na kolech jsme vezli každý asi 18 kg nákladu, z velké části jídla, takže se hmotnost v průběhu cesty snižovala. Vezli jsme s sebou plynový vařič Camping Gaz, bajonetový ventil, ale pokud to bylo možné (a taky když nám pak došel plyn), vařili jsme na ohni. Sehnat náhradní láhev s bajonetovým ventilem v Itálii bylo téměř nemožné. Velkou část potravin jsme vezli z domu, kupovali jsme hlavně pečivo a těstoviny. Vezli jsme také dva lehké kanystry na vodu. Vodu jsme sháněli přes den podle potřeby do láhví na pití, k večeru větší množství na vaření a táboření. Na spaní jsme měli lehké alumatky (150 g každá), obyčejné těžké (1.5-2 kg) spacáky a skvělý stan Beskyd (3.1 kg) pro 2-3 lidi s předsíňkou od firmy Jurek S+R. Spali jsme někdy pod širákem, někdy ve stanu (když už se nám ho chtělo stavět). Stránka je ovladatelná intuitivně, nicméně návod k použití a vysvětlivky jsou pro jistotu tady. Ještě jedna poznámka k obrázkům v textu: ten, kdo se pročte až k neděli 18.8, se dozví, proč nejsou fotografie od začátku. 9.8.1996,
Pátek
Na plně naloženém kole jsem dojel na vlak do Zábřeha
na Moravě. Odtud to bylo po železnici do Chebu 426 km.
V české Třebové přistoupili mí
dva bratranci. Do Chebu jsme dorazili po západu slunce. Vyzvedli
jsme kola, naložili náklad a už za tmy dojeli za město směrem
k hranicím se SRN. Mezi odbočkami k nočním
klubům nabízejícím radosti jiné, než
jsme hledali my, se těžko hledalo místo k utáboření.
Nocovali jsme asi 2 kilometry od hranic. 10.8.1996,
Sobota
Ráno jsme cestou na hranice koupili kilo cukru. Při přerozdělování,
kdo má co nakoupit, se na něj zapomnělo. Z nejbližšího
nádraží v Německu, Marktredwitze, jsme celý
den cestovali vlakem přes Nürnberg, Augsburg,
Ulm, Ravensburg, Friedrichshafen, Singen, Konstanz,
celkem 644 km. Do Kostnice jsme dorazili v noci. Stanovali jsme
na fotbalovém hřišti na Švýcarské straně
kousek za městem, chytla nás bouřka a stan jsme stavěli
už za deště. 11.8.1996, Neděle
Ráno bylo krásně teplo, svítilo
slunce. Vrátili jsme se do Kostnice. Prohlédli jsme
si město a přístav a ještě před polednem
jsme vyrazili směrem na Wintherthur. Jeli jsme podél
dálnice po stezce pro cyklisty. Krajina byla samý kopeček,
podobná té u nás na Severní moravě,
ale dálnice vedla skoro po rovině. Wintherthur jsme
přejeli nejkratší cestou a spali jsme blízko dálnice
u kukuřičného pole někde mezi Wintherthurem
a Zürichem. K večeru se zatáhlo. Na večeři
byly špagety vařené na ohni. 12.8.1996,
Pondělí
K ránu pršelo, přenesli jsme stan a sušili jsme se pod dálničním
mostem. Marně jsme čekali, že se počasí umoudří.
Vyjeli jsme za deště, k poledni sice na chvíli přestalo
pršet, ale v Zürichu (406 m.n.m.) nás chytla další
průtrž. Odpoledne vysvitlo slunce. Prohlédli jsme si Zürich,
podívali se na něj z ptačí perspektivy Grossmünsterské
věže (takové obyčejné město, samá
střecha...) a k večeru jsme vyrazili směrem na Zug,
přes Zug a Cham po břehu Zušského
jezera. Jelo se v pohodě, po cestě nebylo žádné
větší převýšení. Nocovali jsme u sušírny
ovoce několik vesnic před Luzernem. Na večeři
byla na ohni uvařená ovesná kaše s ostružinami, kterých
byly plné keře. Musel jsem je vybírat mezi přezrálými,
asi je ve Švýcarsku nikdo netrhá. 13.8.1996,
úterý
Ráno se mračilo, přesto jsme vyjeli, dvakrát
nás chytla sprška, pak jsme několik hodin čekali na
autobusové zastávce, až přestane pršet. Za občasného
mrholení jsme prakticky po rovině dojeli do Luzernu (436
m.n.m.) a za deště prohlédli památky. Kolem poledne
přestalo pršet a tak jsme vyjeli po břehu Vierwald-Stätterského
jezera, minuli Schwyz, projeli Altdorf (458 m.n.m.) a fantastickým
údolím na Andermatt do hrozného kopce místy
tlačili, místy popojížděli. Spali jsme před
jakýmsi městečkem před odbočkou na Wassen.
K večeru bylo zataženo a od říčky kousek od
stanu šel chlad. 14.8.1996, Středa
Opět deštivé počasí, pokračovali jsme údolím
do kopce, viděli vodopády u elektrárny, projeli Andermatt
(1447 m.n.m.) a začli stoupat na Furkapaß (2436
m.n.m.). Na jinak liduprázdné silnici jen občas projelo
v protisměru auto nebo motorka, naším směrem nic.
Nepršelo sice celou dobu, jednou skrz mraky i vykouklo sluníčko,
ale jinak bylo oblačno a sedlo Furka se před námi
schovalo do mlhy. Zvuk kravských zvonců z mlhy dával
tušit, že projíždíme mezi pastvinami. Na sedle byla hustá
mlha. Spali jsme na těžce nalezeném kousku nepodmáčené
země necelý kilometr od ledovce, v noci byla pěkná
zima. Za tento den jsme udělali převýšení přes
+1500 m. 15.8.1996,
čtvrtek
Ráno pěkně pršelo. Na sedle byla stále mlha.
Sjeli jsme o kousek níž ke vchodu do ledových jeskyní.
Na žádost jistých optimistů z řad členů
výpravy jsme čekali na změnu počasí
k lepšímu. Marně. Za deště jsme sjížděli
dolů, převýšení asi -1480 m. S klesající
nadmořskou výškou se notně oteplilo, mraky zmizely
a my jsme se v nejbližším městečku na parkovišti při
obědě sušili na sluníčku. údolím
Rhône cesta rychle ubíhala. Ráz krajiny se zcela
změnil. Projeli jsme Brig (648 m.n.m.). Místo na utáboření
jsme hledali poměrně dlouho, nakonec jsme spali v borovém
hájku u města Sierre. 16.8.1996,
Pátek
Počasí skvělé, z mírného kopce
údolím Rhône jsme mezi vinicemi kolem Sionu
dojeli až do Martigny (474 m.n.m.). Odtud jsme ve žhavém
odpoledním slunci stoupali do hrozného svahu na Col de
la Forclaz (1526 m.n.m.). Z Col de la Forcalz byl krásný
výhled na západem slunce zbarvený masiv Mont Blancu.
Nocovali jsme pod sedlem v Trientu, místo k přespání
se opět nehledalo snadno a nakonec jsme spali na louce rozdupané
(nejen rozdupané) od krav. 17.8.1996, Sobota
Ráno svítilo slunce. Přejeli jsme francouzské
hranice a zpočátku do mírného, později
do prudšího kopce, který se nám po zkušenostech z
předešlých dnů zdál být úplnou
rovinou. Přes
Col des Montets (stoupání asi +1100m) s překrásným
výhledem na poledním sluncem ozářený
masiv Mont-Blancu jsme dojeli až těsně před
letovisko Chamonix du Mont-Blanc (klesání asi -500m)
do vesničky "les něco" (1045 m.n.m.). Tady jsme
nocovali na zahradě u hodného starého pána,
jednoho z mála trvalých obyvatel vesničky žijící
turistickým ruchem. Ještě týž večer jsme se
byli pěšky podívat do Chamonix (1037 m.n.m.) na lanovku
na l'Aiguille du Midi. 18.8.1996, Neděle Počasí stále vynikající, viditelnost vyjímečná, hned ráno jsme (lenoši, takže stopem) dojeli do Chamonix, koupili lístky a vyjeli lanovkou s nejdelším závěsem bez podpěry na světě(?) na l'Aiguille du Midi (3842 m.n.m.). Odtud byl skvělý výhled, kam jen si oko přálo. To se nedá popsat, to se prostě musí vidět. Jaromír hodně fotil a pak jsme někdy během návratu dolů (lanovkou) ztratili první film. Nabiti dojmy jsme si prohlédli městečko Chamonix a snažili se najít cestu, po které zítra vystoupíme na le Brévent, odkud bude skvělý pohled na Mont-Blanc. Ve stanici lanovky na le Brévent jsme dostali přibližnou mapku okolí Chamonix. 19.8.1996, Pondělí
Ráno bylo hezky, a tak jsme pěšky vyrazili do Chamonix
(1037 m.n.m.) a odtud po turistické stezce na le Brévent
(2528 m.n.m.). Cestou nás spalovalo slunce, ale přímo
u cesty rostly maliny pro osvěžní. Zatímco dole byl
les podobný našim jehličnatým lesům, několik
posledních kilometrů jsme šli kamenitou pustinou. Na vrchol
jsme dorazili krátce potom, co špičku hory zahalil mrak.
Marně jsme čekali, že se vyjasní. Cestou zpět
jsme trošku zmokli. Natrhali jsme obrovské množství obrovských
borůvek. Vypadalo to, že francouzi snad ani nevědí,
k čemu jsou. My jsme je měli k večeři k ovesné
kaši. Dnes už se nám nechtělo pokračovat. 20.8.1996, úterý
Bylo pěkně, nejdřív jsme sjeli ze sympatického
kopce dolů do St. Gervais (807 m.n.m.) a pak do Albertville
(345 m.n.m). Tady, když nás hlídač vyhnal z olympijského
parku, jsme poobědvali v parčíku u silnice a vyrazili
do Moutiers (479 m.n.m.) po silnici, která podle mapy vůbec
neměla být dálnice. No a tady jsem se (bez mapy a
bez peněz) ztratil zbytku výpravy a marně jsem se
vyptával řidičů a marně jsem jej hledal.
O několik minut jsme se minuli na náměstí v
Moutiers. Mí dva společníci nocovali za městečkem
Moutiers, já jsem se snažil je předjet, abych je další
den našel, a tak jsem ještě týž večer projel Aime
(690 m.n.m.) a už za tmy dojel do Bourg St. Maurice (840 m.n.m).
Zvlněná silnice vedla po svahu údolí do mírného
kopce. Byla to na tomto výletě neobvyklá vzdálenost,
byl jsem pěkně unavený. Nocoval jsem před městem
u benzínové pumpy, která měla přes noc
zavřeno. V noční bouřce bez stanu přišla
střecha nad hlavou vhod.
21.8.1996,
Středa
Benzinka otevírala před šestou, a tak jsem byl nucen vstávat
nepříjemně brzo. Počasí se trošku pokazilo,
ale nepršelo. Kolo jsem zamkl u silnice naproti benzince a pokračoval
ve hledání zbytku výpravy. Vyptával jsem se
řidičů, pak jsem stopem zajel do Moutiers a
zpět, oči na stopkách, ale nikde nikdo. Po příjezdu
stopem zpět před Bourg St. Maurice už na mě
u kola bratranci čekali, prý také zrovna přijeli,
ale jeli jinudy, po cyklistické stezce po opačném
svahu údolí (no comment...). Dál jsme pokračovali
údolím řeky Isery, pěkně do kopce.
Obrovská přehrada u les Boisses byla vidět
už z dálky. Nikdo ale netušil, jak je to ještě daleko, a
tak se přehrada jen zvolna přibližovala několik dlouhých
hodin. Pozdě
odpoledne jsme projeli kolem přehrady, začínalo trochu
pršet. Do Val d'Isére (1840 m.n.m.) jsme dorazili již za
deště. Tady, po menším nákupu a večeři
pod střechou nějaké stavby - snad parkoviště,
jsme dlouho hledali místo k přenocování. Pršet
sice již přestalo, ale pohled na oblohu nesliboval nic příjemného.
Vrcholky okolních kopců byly zahaleny do mraků valících
se nízko nad zemí údolím. Nakonec jsme nocovali
v autobusové zastávce, která asi původně
byla stánkem na prodej vstupenek (Val d'Isére bylo
jedním z dějišť zimní olympiády v Chamonix).
Spaní vskutku královské: Zasklený dřevěný
domeček, zásuvky, měkoučký koberec...
22.8.1996,
čtvrtek
Bylo zataženo, sem tam pár kapek. Projeli jsme Val d'Isére
a začli stoupat na sedlo Col de l'Iseran (2770 m.n.m.), nejvyšší
silniční sedlo v Evropě. často jsme odpočivali
na odpočívadlech podél úzké, klikaté
a ztrmé silnice. Po překonání 2400 m převýšení
jsme dorazili na sedlo, přes které se převalovaly
mraky. Krátce po příjezdu začlo pršet. V dešti
jsme sjeli Lanslevillard a dál opět za jemného
mrholení a do kopce kolem mraky zahalené hory Mt. Cenis,
sedlem Col du Mt. Cenis (2083 m.n.m.) kolem fantastického
a tajemného jezera Lac du Mt. Cenis. Odtud
byl vidět okraj mraků a krásné počasí
nad Itálií. Kolem opuštěné celnice a hrůzostrašně
vypadajícího opuštěného městečka
jsme projeli na území nikoho mezi Francií a Itálií.
Spali jsme na strašidelném místě poblíž staré
vodní elektrárny dříve hnané vodou z
jezera. Kempovali tam nějací italové.
23.8.1996, Pátek
Počasí se konečně umoudřilo. Ráno
byl na obloze sem tam obláček. Dlouhý sjezd přes
hranice na italské území až do Susy (503 m.n.m.)
a odtud
skoro po rovině až do Torina (239 m.n.m). Po prohlídce
Torina jsme odpoledne nasedli na vlak a přes Alessándriu
dojeli v noci do Janova (asi 130 km). V Janově jsme
vystoupili o zastávku dřív v bláhovém
domění, že někde najdeme kousek rovného místa
k přespání. Déle než hodinu jsme tlačili
kola úzkými uličkami do hrozného svahu domnělým
směrem od civilizace, aby se za kopcem vynořilo noční
panoráma západního okraje Janova. Nakonec jsme
spali na trávníku před momentálné opuštěnou
vilkou.
24.8.1996, Sobota Ráno
jsme sjeli dolů do města, koupili levné sušenky, kterými
jsme se živili několik příštích dní,
a zbytek dopoledne a část odpoledne prohlíželi Janov.
Zašli jsme i do janovského akvária se všemi těmi mořskýmí
příšerkami. Odpoledne jsme vyrazili po silnici podél
pobřeží směrem na La Spézii. Pobřeží
bylo samý kopeček. Cestou jsme trhali skoro zralé
fíky. 25.8.1996, Neděle
Ráno opět krásné počasí, na obloze
jen drobné obláčky. Pokračovali jsme podél
pobřeží směrem na východ, v Sestri Levante
jsme podle mapy zahnuli na "silnici s vyhlídkou" vedoucí
po kraji pobřeží. Jeli jsme bývalými železničními
tunely po jednoproudé silnici se střídavým
provozem. Všichni na nás troubili, když zrovna nic nejelo, tak nebylo
v začouzeném tunelu vidět ani na krok, prostě
paráda. Psychicky zdeptáni jsme v Bonassole odbočili
a jeli k La Spézii oklikou přes Borghetto di Vara
(přes pořádné kopce). La Spézii
jsme se nakonec někudy vyhnuli, projeli jsme Aullu (tak ale
necelých 70 m.n.m.) a za Remettou začli stoupat kopcovitou
krajinou k sedlu Passo de Cerreto (1261 m.n.m.). Místo na
spaní se hledalo těžko, a tak jsme se, už za šera, utábořili
v rozestavěném domku ve vesnici poblíž Fivizziana.
26.8.1996,
Pondělí
Bylo opět pěkně, snad až moc teplo. Nebylo to daleko,
ale kvůli horku s častými přestávkami
jsme celý den stoupali vyschlou hornatou krajinou do kopce k průsmyku
Passo de Cerreto (1261 m.n.m.). Cestou jsme trhali ostružiny, které
rostly podél silnice. K večeru jsme dorazili na trávou
a nízkými borovicemi porostlé sedlo. Tam jsme také
strávili noc. Na sedle byl silný průvan. Oheň
se těžko rozdělával a udržoval, ale nakonec se nám
podařilo uvařit večeři.
27.8.1996, úterý Ze sedla to bylo skoro pořád z kopce a cesta rychle ubíhala. Z hor jsme sjeli na úplnou rovinu. Dojeli jsme až do Reggia Nell' Emilia (60 m.n.m.), dali jsme si pizzu a protože nám došel plyn na vaření, zbytek dne jsme sháněli po obchodech se sportovními potřebami "Camping Gaz" s bajonetovým ventilem. V jednom obchodě jsme potkali nadšence, který nám radil, kde všude by se dal sehnat, zajel s námi do dalšího obchodu a pak s majitelem obchodu vymysleli, že by snad v Módeně... (sousedním městě). Spali jsme na okraji Reggio Nell' Emilia na zahradě za opuštěným domem. Večeři jsme vařili na ohni, plyn nebyl, a to se s námi přijel dohadovat nějaký pán. Bylo celkem jasné, že ho na nás poslala paní ze sousedství, kterou jsme večer žádali o vodu. On nerozumněl nám, my jsme nerozumněli jemu, ale v jeho promluvě se poměrně často objevovalo slovo "carabinieri". A taky že přišli. Kvůli komárům jsme spali ve stanu bez vnějšího pláště a asi ve 2 v noci nás budila dvojice policajtů s baterkami a odjištěnými pistolemi. Legitimovali nás, a když jsme je ujistili, že zítra pokračujeme dál, nechali nás na pokoji. Mimochodem kromě pána v informacích na nádraží to byli jediní italové, kteří uměli trochu anglicky. Jakoby toho nebylo dost, přišla v noci ještě průtrž mračen. 28.8.1996,
Středa
Ráno jsme dojeli do Módeny (34 m.n.m.), kde jsme dál
marně sháněli plynovou bombu do vařiče.
Koupili jsme ji spíš náhodou za městem v Baumaxxu.
Vítr foukal do zad, počasí bylo příjemné,
a tak jsme po rovině velmi rychle dojeli až do Bologni. Koupili
jsme lístky na vlak a část odpoledne jsme strávili
prohlídkou města. Odpoledne jsme vyjeli vlakem z Bologni
a přes Ferraru a Pádovu dojeli večer
do Benátek (asi 130 km). Večeři jsme uvařili
před nádražím na rampě pro vozíčkáře.
Po krátké přeháňce jsme velkou část
jasné úplňkové noci strávili prohlídhou
Benátek a taháním naložených kol po
schodech nahoru a dolů přes kanály.
29.8.1996, čtvrtek Dopoledne
jsme strávili střídavým hlídáním
kol a prohlídkou Benátek - včerejší
akrobacii s koly na schodech si už nechtěl nikdo zopakovat. Dali
jsme si pizzu, k ní nám napočítali 3x "Copperto"
(nevím, co toje, ale nebylo to vidět, moc jsme se toho nenajedli
a bylo to pěkně drahé) a odpoledne jsme vyrazili směrem
na Jésolo a Cortellazzo. Byť po rovině, v takovém
vedru nebyla cesta příliš příjemná.
Koupali jsme se a spali na pláži na východním okraji
Lido di Jésolo.
30.8.1996, Pátek Ráno
jsme zabíjeli čas hledáním mušlí. Dopoledne
jsme vyjeli do Bibione. Cestou po úplné rovině
bylo opět děsné vedro. Do Bibione jsme dorazili
před polednem. Hledali jsme cestovní kanceláře,
se kterými byl domluvený odvoz. Odpoledne jsme strávili
na pláži, prostě taková nuda. Spali jsme v parčíku
před jakýmsi hotelem ve východní části
Bibione. S námi tam nocovalo i několik dalších
českých turistů.
31.8.1996, Sobota
Přes noc se zatáhlo a na koupání bylo chladno.
Byli jsme se podívat na maják na východním
okraji Bibione. Po
posledním společném obědě jsem odjel
do západní části Bibione, odkud měl
odjíždět autobus "mé" cestovky. Oholil jsem
se, vyčkal příjezd autobusu, rozebral a naložil jsem
kolo, dostal jsem nejpitomější místo v autobuse, protože
"tady jsme seděli my" a "tady jsme seděli
oni"... Karosa nastartovala, vyrazili jsme do česka.
1.9.1996, Neděle
Kolem deváté hodiny ráno dorazil autobus do Olomouce
(asi 760 km). Tady jsem tak tak chytil vlak do Zábřehu
na Moravě (asi 46 km). Domů to už byl jen kousek. Při
příjezdu na tachometru naskočilo číslo
1414.
[Zatím konec] |