Deník Rumunsko 2004

13.8. Pátek

Postupně jsme se scházeli na Florenci, odkud nám jel autobus do Brna. Nakonec jsme ho stihli všichni, i když se někteří museli obejít bez oběda (David) a někteří dobíhali autobus, až když už všichni ostatní seděli uvnitř (Fido). Cesta autobusem proběhla celkem bez problémů (až na moji malou hádku o záclonu s paní za mnou), ani zácpa nebyla, takže jsme dorazili do Brna v pohodě asi hodinu před srazem. Přesunuli jsme se před Janáčkovo divadlo a vydali se hledat hospody, případně křoví, kam by se dalo jít na záchod. Potom jsme se přesunuli přímo před vchod do divadla, protože se blížil příjezd autobusu Jendy. Ten nakonec přijel o chvíli později a byl skoro prázdný. Celkem nás jelo jen 17, takže jsme měli každý dvě až 4 sedadla pro sebe (David dokonce 5).

Z jízdy si pamatuju jen ČR, Slovensko a přejezd přes slovensko – maďarské hranice a jedno parkoviště hned za nimi, kde jsme šli na záchod. Jinak jsem spala a spalo se mi moc dobře. Ještě vím, že v noci pršelo a pak, mnohem dřív než jsem čekala, nás vzbudili na rumunsko – maďarských hranicích. Zdálo se, že je průjezd komplikovanější než obvykle, ale pustili nás bez problémů. Od hranic do Oradey je to kousek, takže za chvíli už jsme byli vysazeni u nějakého kostela poblíž nádraží.

Hanka

14.8. Sobota

Z busu jsme se vykutáleli vskutku časně v noci (po 4 SELČ, po 5 VELČ) a trochu kvapně. Dozvěděli jsme se, že JENDA odjíždí ze stejného místa a autobus zmizel, ani ostatní spolucestující na nic nečekali, jen my jsme se přebalovali a probouzeli (jeden cyklistický pár nám dělal společnost). Po chvilce váhání jsme vyrazili směr nádraží, kde jsme za 200 euro získali 8 000 000 lei. Za 1 020 000 jsme si koupili jízdenky. Nádraží celkem zanedbané, ale s označeným zdrojem pitné vody.
První část trasy jsme jeli bez příplatku personou – nejpomalejší a nejlevnější. V kupé jsme byli s jednou Rumunkou – studující Aj a jedním Rumunem. V sousedním kupé si omladina pouštěla kazeťák na plný pecky a v tunelech hvízdali jak na lesy, což ty z nás, kteří střídavě pospávali, budilo. K vidění: pahorkatina, koňské povozy, ovce, krávy, telegrafní vedení podél trati, kopáči u rýhy v černozemi pro kabel. Zataženo.

Cluj – Napoca, dost času na prohlídku (spíš procházku) města. Poznání: civilizace tu je, jen si ji nemohou všichni dovolit. Prodává se tu balená voda, mají plast. okna. Po ulicích se pohybuje 90% DACIÍ, které mají kola připevněna třemi šrouby (asi to stačí). Zbývající dopravní prostředky mají širokou škálu od koňských povozů, přes tramvaje, trolejbusy až po mercedesy (Škoda: 100MB – Fabie).

Za další 1,020 mil. jsme pořídili IC příplatek s místenkou. Luxusní vagónek s príma WC, 1. třídou a kabinou strojvůdce (asi motorák). Koleje se klikatí mezi pahorky a trochu to drncá, což většinu dostatečně uspává. Zpoždění zatím žádné. V Cluji prodávali PERDELE, ale netušíme, co se za tím skrývá. V Sibiu jsme čekali na nádraží cca 1 hod. Dále jedem personalem ? hodiny do Turnu Roşu. Na nádraží nabíráme vodu a po vsi bloudíme směrem k hřebenům. Děti na nás pokřikli: čoko, čoko, gumi, gumi. Úspěšně jsme probloudili vesnicí a jdem po mírně stoupající cestě. Na pomezí zapadajícího slunce a vycházejících hvězd jsme postavili stany, nic nevařili, někteří pojedli a šli spát. Dobrou noc.

David

15.8. Neděle

V 700 Hanka vyhlašuje budíček, který postupně akceptují i ostatní. K snídani vaříme čaj a chroupeme čoko – vločky. Pak sbíráme jídlo rozvěšené po okolních stromech, kam jsme ho večer schovali. V 900 vyrážíme dál do kopce po silnici, po které jsme šli včera. Míjí nás na můj vkus velké množství Dacií. Korunu všemu nasazuje rumunská rodinka v dýchavičném trabantu. Při jedné zastávce nás míjí skupina tří Čechů. Vzápětí zjišťujeme, že všechna auta, co nás míjela, parkují u poutního místa s kaplí a farou, asi jeli na mši. Opouštíme silnici a cesta opravdu začíná stoupat. Na další zastávce Hanka zjišťuje od místních, kde by se dala nabrat voda, nakonec s námi sestoupí i kus zpět, kde je v lese pramen. Cestou dále začínáme narážet na pravé hřiby přímo u cesty. Jako správní houbaři vytahujeme kudly a začínáme plnit síťovku. Hub je mnoho, tak bereme jen ty nejlepší. Tak 1230 stavíme na oběd. Vaříme houby, na to, že je skoro nejím, mně jídlo dost chutná. O kus výše vaří tři Češi z rána a doráží také další dvojice. Svěřují se nám, že jim chybí pumpička k benzinovému vařiči, takže jsou odkázání na suchou stravu. Ve tři hodiny dorážíme na hřebenovou cestu, po které chceme teď několik dní jít. Polovina lidí medituje nad Láďovou GPS a druhá nad tím, jestli se obléct nebo dál klepat kosu. Počasí nic moc, jsme na spodní hranici mraků, takže toho moc nevidíme. Na hřebeni silně fouká, takže táboříme kousek pod ním, kde je podstatně tepleji. Po dlouhé diskusi, co bude k večeři, padne volba na špagety s rajskou omáčkou. Vše završuje ananasový kompot od Davida. Ještě nám trochu zapršelo a jde se spát.

Fido

16.8. Pondělí

Dnešek byl ve znamení rychle se střídajícího počasí, spousty pasoucích se zvířat a pastevců, kteří je doprovázeli. Po noclehu v sedle La Apa Cumpăniţă („u 2. pramene“) jsme vstali zase o „něco“ později, než byl plánovaný budíček (630), my se vyštrachali v 730, o druhém stanu nemluvě. Počasí: žádná změna, mraky, mlha, vítr – jen naštěstí nepršelo, takže jsme byli rádi. Fagaraş jen potvrzuje sou pověst vetrného a zamlženého pohoří. K snídani jíme jen 1/3 plánované porce (z 1 kg) vloček a již vyrážíme směrem do sedla Surului. Oproti včerejšímu nekonečnému stoupání (cca 1300 m převýšení) je dnes stoupání přeci jen mírnější. Cestu nám zpestřuje stádo koní, hned pilně fotíme a natáčíme. Asi za hodinu a ? dorážíme do sedla Surului, kde se líně povalujou a přežvykujou krávy (s bílými čumáky). Počasí se na nás trochu usmálo, mraky se zvedly a dokonce se objevila i modrá obloha (místy).

Střídavě po vrstevnici a stoupáním dorážíme do sedla Curmatura Roşiilor (2159 m), kde obědváme hned vedle stáda ovcí (beranů). Podobně tu nedaleko obědvají i další skupinky, se kterými se neustále míjíme, jdou stejným tempem jako my. Po obědě relaxujeme a najednou se u nás objevují tři pastevci obklopeni smečkou psů. Sedají si nedaleko nás a pokoušejí se s námi komunikovat. Nejdříve nám nabízejí, že podříznou berana či zda nechceme nést věci (asi legrace). Hanka na výzvu nadšeně reaguje a ověřuje si a rozšiřuje si základy rumunštiny. Když začne listovat ve slovníku, je to pro nejaktivnějšího pastevce výzva, aby se k nám připojil úplně a rozvine se živá debata. Začínáme ostýchavě fotit – oni jsou nadšeni, chtějí společnou foto a hned nám dávají adresu, abychom jim fotku poslali. Je vidět, že pokecat s turisty je pro ně příjemné zpestření dne, jsou moc milí a povídaví. Většinou typicky oblečeni: holinky, hnědé či zelené ošuntělé kalhoty, svetr, vesta, často přes rameno přehozená kostkovaná deka. Ještě nesmí chybět pokrývka hlavy: klobouk, obyčejná čepice či „hrnec“, cokoli; silná dřevěná hůl s hrotem a samozřejmě psi. Působí na mě dojmem, že oni jsou součástí místních hor, zatímco my jsme pouhými návštěvníky. Nakonec se rozloučíme a prudkým stoupáním vyrážíme k jezeru Avrig.

Fagaraş nám opět ukazuje svou pravou tvář, přihnaly se mraky, fouká vítr a není vidět dále než na 50 m. Ale na skále nad jezerem se na nás usměje štěstí a mezi mraky na chvíli vykoukne jezero, je to jen mžik a už zase mlha. Sestoupáme k jezeru (2007 m n. m.) a já jsem v šoku. Všude v průvodcích upozorňují na válející se plechovky, ale tak hrozné jsem to nečekala. Několik velkých hromad, je mi z toho smutno, a to ještě jedna skupinka Čechů s klidem přidává další. To nepochopim. Vidíme výstup, co nás čeká, a tak doplňujeme energii a dáváme svačinku. Pak strmě stoupáme od jezera, dle průvodce tu místy mají být exponované úseky a jištění – ale kde nic tu nic, zbyly jen sloupky. Přes vrchol Scara (2306 m n. m.) dorážíme do sedla Scarii, kde je i útulna a kde chceme nocovat. Kromě nás má stejný nápad asi 30 – 40 lidí, takže je tu poněkud přelidníno. Počasí se nečekaně vylepšilo, už je modrá obloha a mraky mizejí v nedohlednu. Snad to do zítra vydrží.

Lena

17.8. Úterý

Ráno se probouzíme do krásného dne. Svítí slunce, obloha bez mráčku. Že by se přece jen štěstí usmálo? V noci byl mráz, ráno to dosvědčuje v trávě jinovatka, ale tím, že spíme ve stanech po třech a dost nalisovaní, tak nám moc zima nebyla.

Po snídani doplníme vodu a vyrážíme vzhůru. První horu jsme zdolali celkem rychle a snadno. Otvírají se nám nádherné výhledy do údolí a na další kopce. Užíváme si toho, fotíme hojně, protože předchozí dny jsme měli většinu doby vše skryté v mracích – mlze.

Sestupujeme trochu dolů, jdeme poprvé skopce, musíme projít smečkou čtyř psů, kteří sedí na stezce a možná patří k ovcím pod námi. Ozbrojeni holema a za značného štěkotu jsme úspěšně prošli. Dál procházíme těsně kolem stáda ovcí a začínáme stoupat po zelené louce stále prudčeji až na vrchol Şerbota (2331 m). Zde se nám otvírá úžasný výhled na velkou část Fagaraşe. Vidíme další vrchol, který máme dnes zdolat (Vf. Negoiu). Z ničeho nic se v dáli kolem začínají objevovat malé lehké mráčky, snad to stihnem na vrchol, abychom něco viděli.

Začínaá setup ze Şerboty. Ten je v průvodcích popsán jako první horolezecký stupeň nebo „podaná ruka stačí“. My s těžce naloženýma batohama to máme značně těžší, zvláště sestup dolů. Zprvu je to exponovaný hřebínek šíře místy jen 30 cm a na obě strany srázy dolů. S batohy různě balancujeme až se dostáváme k několika obtížným až lezeckým úsekům. Ty nás značně zdrží. Celkem jsme sestoupili 130 m do rozeklaného sedla a hned se začíná zase stoupat. Cesta je různá – po kamenech, po skalách, schody až metr vysoké, ale vše v pohodě má výstupky, tak se dá. Jen je to dost fyzicky náročné, to prudké stoupání. Už hodnou dobu není žádné vhodné místo na oběd a ani není v dohledu, a tak sedáme na kameny přímo na hřebínku nebo za ním, za větrem. Jsme rozsazeni 5 i více výškových metrů od sebe. Je 1330. Kolem nás se valí hustá mlha a z výhledů není nic.

Po obědě postupujeme stále prudce vzhůru, stále mlhou, takže kolik nám zbývá k vrcholu, nám ukazuje pouze výškoměr. Před 16h dosahujeme vrcholu (Vf. Negoiu 2535 m – druhý nejvyšší vrchol Fagaraşe), ale není nic vidět. Potkáváme skupinku Čechů jdoucích z opačného směru a vyptáváme se na další cestu. Dáváme svačinku a otvírá se první okno s výhledem. Po chvíli se to otvírá více, a tak setrváváme, že to bude lepší. Vyčkat se vyplatilo a vidíme dost. Po 17h se vydáváme dolů. Po chvíli nás čeká dlouho očekávaná soutěska zajištěná řetězy – Strunga Dracului. 100 výškových metrů sestupujeme 45 minut. Dál ještě kousek dolů po kamení až k jezeru (2134 m). Je tu už spousta stanů (19h), ale útulna je volná, a tak ji zabíráme. Během večera však přichází skupinka tří Rumunů a jdou spát do útulny. Když už uléháme, přicházejí další dva s baterkama a cpou se do už celkem naplněné boudy. To že nás je tam hodně, by tolik nevadilo, kdyby byli trochu ohleduplní. Asi 2h ještě povídali nebo spíše řvali, nehledě na nás, že chceme spát.

Láďa

18.7. Středa

Budíček byl kvůli průběhu počasí plánovaný na 600, takže vstáváme v 715. Všichni jsme takoví nějací unavení, nevyspalí po včerejším nočním mumraji, tak spolu vedeme jen minimální nutnou komunikaci. K snídani vaříme Emco kaše, Fido se šel sprchovat, je nadšen. Je jasno, slunce příjemně hřeje.

Vyrazíme, jak jinak, v 950. V 1105 pokoříme blízký vrcholek Lăiţelul, na kterém je udaná výška 8390 m (nad geoidem). To jsme nečekali, potěšilo nás to. Dáváme si bonpari, extrakyselé, které nám extrachutnají, přestože normálně bonbóny nikdo nejíme. Rozvíjí se debata o bonbónech a o tom, kam dnes dojdeme. Hanka navrhuje co nejdále, Láďa co nejblíže.

Prudká cestička dolů a ze sedýlka nahoru zajištěna lany ve stylu „via ferrata“ a, jako v celém Fagaraşi, luxusně značená. Vrchol Laita obcházíme z jihu, na severní straně se formují mraky jako předzvěst dalšího mlhavého odpoledne. Před námi se tyčí Paltinului (2399), spěcháme, abychom tam byli dříve než mraky, ale když se naše počínání jeví zjevně marným, zastavujeme v sedélku a dáváme oběd. Chléb Moskva zplesnivěl, ještěže to je poslední čerstvý, od zítřka jsme na sucharech. Na „Královskou paštiku“ se názory různí, mně chutnala.

V zájmu ulehčení lékárny nabízím ošetření čehokoliv, ale všichni jsou zjevně fit. David zprvu avizuje zhnisanou nohu, ale když dojde na lámání chleba, tak ošetření vzdoruje. Tak aspoň nacpu do polospící Leny jeden Aulin na bolavý sval. Všichni se válí, stejně jako mlha okolo nás. Dnešek je odpočinkový.

Pokračujeme na Paltinului, vrcholek je v mléku, nezastavujeme, jdeme dál po úzkém hřebínku nad transfagaraşským tunelem, koukáme se doprava na přírodu a doleva na hotely a parkoviště. Ještě tak mimochodem vylezeme na horu Iezerul, odkud je vidět jezero Capra, stanové městečko a ovečky. Sejdeme dolů, Láďa razí do Bâlea Lac (300 m dolů) nabít baterky do kamery (samozřejmě nás nenapadlo dát mu odpadky, aby je tam vyhodil).

My tři děvčata s drkotajícími zuby vykonáme koupel v jezeře (včetně vlasů!), zatímco David strategicky zalehl do spacáku. Brzy jej následujeme. Potom sebere odvahu k jezerní lázni i David, jen Fido je měkota.

Láďa se vrátí v 1900, stihl to, s 2h nabíjením, za 3hod, je to speedy Gonzales (tryskomyš). Uděláme rychle svíčkovou, ve spěchu ji připálíme a vzhledem k stále intenzivnějšímu větru již před devátou zalézáme do pelíšků.

Daniela

19.8. Čtvrtek

Vítr v noci ještě zintenzivněl, nemůžu spát chvějíc se obavou, že ulítne tropiko. Asi 10x otvírám stan (vnitřní) a kontroluji tropiko jestli drží a jednou za noc vylézám ouplně a kontroluju zvenku oba stany. Moc se nevyspím. Ráno je mlha jak nad prádelním hrncem, fučí vítr a nikomu se nechce ze stanu. Koukáme ven a říkáme si, že vylezem, až vylezou ti druzí. Láďa za chvíli opravdu vyleze, ale pak zase zaleze do stanu. Zjišťujeme, že tam jedí studené namočené vločky. To odmítáme a jíme vločky suché. Vzhledem k tomu, že počasí neláká k prodlevě, vyrážíme už v 900. Obcházíme horu Capra (2494 m) a Turnul (=Věž, pozn. překladatele) Vârtopel, až dojdeme k věhlasnému Dračímu oknu (Fereastrâ Zmeilor). Jsme zklamáni, je totiž mnohem menší, než jsme čekali. Přesto fotíme. Daniela rozdává bonpary.

Jdeme dál po ocelových lanech, někde jsou skoro zbytečné, jinde zase utržené. Přecházíme do severního úbočí Arpaşu Mic (malý, pozn. překladatele) a v místě, kde je cesta skoro stržená, potkáváme cedulku se jménem nějaké Slovenky, která se tu zabila. Ani se moc nedivíme. Daniela se ptá, jestli jí uděláme taky takovou.

Ve svahu k Arpaşu Mare svačíme. Máme tendenci vytuhnout, ale zachází slunce, tak jdeme dál. Na Arpaşu Mare diskutujeme, který z těch kopečků naproti je Moldoveanul. U jezera Podu Giurgiului vegetíme, vaříme oběd. Odpočívá tady taky spousta Rumunů. Rozhodujeme se jít dál a spát, kde se dá. Obcházíme štít Podragu (2462 m) a v sedle Podragului potkáváme pastýře, kteří chtějí za 10.000 Lei koupit cigarety. To je dost málo, nabízíme výměnu za sýr. Rumuni jásají, ale nějak se nemůžeme dohodnout kolik za kolik a jak dlouho to bude trvat. Míjí nás Rumun žijící v Holandsku a překládá. Vypadá to, že se pastevcům nechce na salaš (dost dolů), a tak mají smůlu. Jdeme dál.Obcházíme Tariţu, kde nás dohání jeden za pastýřů (David pak tvrdil, že byli ožralí) a shání s rozbitým psem ovce na salaš. Říká, že ti dva jsou hloupí a že šli na salaš pro sýr. Nevracíme se už. Spíme na úbočí hory Corabia.

Hanka

Já a Fido jdem na vrchol s moraváky. Na vrcholu jsme dostali moravskou a rumunskou prémii. Vrcholové foto a lovení signálu pro sms. Pak s jedním do 21h povídáme o horách a Ukrajině.

David

20.8. Pátek

Budíček cca 722. Dávám s Fidem uschnout tropika na slunko za hřebínkem. Počasí: jasno, slunečno, v dálce opar. Snídaně CINIMINIS, dávám přednost praženým vločkám. Start v 900 (o pár minut jsme trumfli včerejšek), za 2h jsme již po vrcholové prémii mandlích a čokoládě a kocháme se výhledem z nejvyššího vrcholu MOLDOVEANU (2544 m n. m.), většina ještě loví signál pro sms. Cestou jsme viděli stáda ovcí vyháněných vzhůru do hor. Na hl. vrchol jsme se nevláčeli s batohy, někteří je nechali bez cenností, já vč. cenností (po návratu se zdají být bez úbytku) na předvrcholu Viştea Mare (2527). Opar houstne a tvoří se mraky.

Oběd v sedle Portiţa Viştei, po o. už jdou řádné mraky. Sejít do sedla bylo nejnáročnější pro Lenu – prudké klesání bez možnosti podržení. Já jdu od rána v sandálech (vlastně od včera oběda) a nemůžu si stěžovat – již je přechod hřebene „choďák“. 1320 vyrážíme, celé odpoledne se hlemýždíme traversem po jižních svazích /: sedlo – hřeben :/. Před 1700 jsme si dali zlaté oplatky a řádně odpočali. Po sejití do sedla potkáváme Rumuna bez vody a samotáře (Fereastra Mare a Sâmbătei). V předchozím sedle jsme sledovali zahánění ovcí a byli filmováni podezřelými Rumuny. V sedle není očekávaná voda, po 10 min jsme našli místo na přenocování a Fido vyšel hledat vodu. K večeři budou suš. brambory s minutkou Vitana Guláš. Láďa s Fidem šli pro vodu, Daniela vaří, Hanka studuje plány na dny budoucí. Postavili jsme stany. Přeji Dobrou Chuť a Dobrou Noc.

David

21.8. Sobota

V noci foukal vítr, takže se špatně spalo. Vstali jsme jako obvykle, k snídani je kafe a suché čokovločky. Držíme tradici pozdních odchodů, vyrážíme asi 920. Pod vrcholem La Fundul Bândei navrhuji, že by jsme na něj mohli vylézt. Je to poslední velký kopec na naší cestě (2454 m). Na vrchol jsem se nakonec vysápal jen já a David, ostatní prohlásili za vrchol kopeček před ním.

Dál se cesta výrazně mění, kopce jsou ploché, travnaté; vede přes rozsáhlé pláně. Obědváme v sedle Zârnei, baštíme lovečák a suchary. Zatím jsme potkali celkem 4 lidi, což je velká změna oproti předchozím dnům. Nad sedlem přesně podle průvodce nalézáme pramen a nabíráme vodu. Je zataženo, trochu i kape, ale déšť to zdaleka není. Potkáváme skupinu Poláků, kteří s sebou táhnou i kytaru.

Po dlouhém pochodu kotvíme u refugy pod Berevoescu Mare. Refuga je plná odpadků, ale na vaření přijde vhod. K večeři je rýže a kovbojská fazolová omáčka. Mezitím s Davidem zachraňujeme Lenin mobil plný indulony. Zdánlivě jsme neuspěli, telefon furt nefunguje. Fazole v omáčce řádně provětrali střeva všech zúčastněných. Proto dlouho postáváme venku před stany, aby jsme předešli udušení během noci v malém stanu. Nad Fagaraşem zuří bouře, pozorujeme blesky a doufáme, že nás mine. Stanujeme totiž na rozlehlé travnaté pláni, kde není kam se schovat. David se rozkládá na vrstvě odpadků v refuze, protože tam má více místa než ve stanu. S očekáváním perné noci jdeme spát.

Fido

22.8. Neděle

Naše naděje, že se nám bouřka vyhne, se nevyplnila, a tak se moc nevyspíme. Pršelo a blejskalo se jen krátce, ale vítr byl pořádný. Hanka je nervózní, zda tropiko neulítlo, spolu s Fidem to každou chvilku kontroluje, mě zas budí plácání plachtou přes obličej či zadek dle toho, jak jsem zrovna natočená. Ve vedlejším stanu jsou na tom obdobně, a tak jediný, kdo se vyspal jako neviňátko, je David, který spal v útulně (mezi odpadky). Měli jsme o něj ze začátku strach, aby to do útulny nešlehlo, ale blýskalo se docela daleko od nás.

Ráno jsme vylezli celí rozlámaní a Hanku bolelo v krku. „Rozvážně“ vstáváme, balíme a snídáme „Kornovy flákoty“ a vyrážíme po půl desáté. Krajinka je zpočátku stejná jako včera, oblé travnaté kopce, cesta víceméně po vrstevnici, minuli jsme poslední „dvoutisícovku“ Vf. Luţele a začali vytrvale klesat. Zpočátku střídavé počasí, ale jakmile jsme klesli pod 2000 m n. m., ocitli jsme se v mracích a mlze, až se nám tvořili kapičky vody na vlasech a řasách. Mineme poslední vrchol Vf. Comisul (1883) a klesáme a klesáme. Zpočátku vysokými travinami, poté kosodřevinou, která tu ale není tvořena borovicí, ale nízkým plazivým jalovcem. Postupně se objevují smrky a už jsme ve smrkovém lese. Cestou se stavíme u salaše a začínáme najíždět na rumunskou stravu: výprava Hanka, Láďa, David a Fido vymění 1 krabičku cigaret za brynzu k obědu. Já s Danielou odpočíváme a hlídáme baťohy. Naobědváme se (brynza plus sušený chleba) a pokračujeme v sestupu k chatě Rudariţa. Jsme trochu nejistí, neboť jsme „vyšli“ z mapy. Chatu úspěšně najdeme a začíná 10 km dlouhá cesta po rovince k chatě Plaiul Foi. Pro mě je to nekonečná, uspávající až nudná cesta po pestrém terénu v horách.

K chatě Plaiul Foi dorážím uťapkaná a „hotová“. Ale stačí chvilka odpočinku a diskuse o večeři (padl návrh, že zajdeme do restaurace – dělaj se mi chutě; je to tu dost turistické) a hned mám v sobě trochu života. Daniela s Láďou jdou na průzkumy, ale večeře se jim zdá drahá, tak zůstáváme u Dobrého hostince.
Pokračujeme v postupném přechodu na rumunskou stravu a kupujeme si pivo (16 000 Lei?14 Kč), slané tyčky a jakési sušenky. Moc si pochutnáváme a kecáme. Abych nezapomněla, protože je zataženo a Piatra Craiului je v mracích a všichni unavení, padl návrh: co takhle jet k moři? <= Láďa. Hanka je výrazně proti, my ostatní tak napůl, diskuse vyznívá do ztracena. Každopádně je jasné, že zítra jdeme do Zarneşti a pak se uvidí. Zalézáme do stanů a po pivu sladce usínáme……., s vidinou posunutého budíčku :-).

Lena

23.8. Pondělí

Odpočinkový den, den doplnění zásob, den mezi Fagaraşem a Piatra Craiului. V noci nám pršelo, mírně prší i ráno, ale přesto vylezeme, nasnídáme, sbalíme a než stihneme nabrat vodu, tak nám zastavuje auto (větší pickup) a jestli chceme do Zarneşti. Po usmlouvání ceny na 30.000 Lei (25 Kč) na osobu nabídku přijímáme. Batohy naložíme na korbu spolu s Fidem a Davidem, ostatní dovnitř. Silnice není asfaltovaná, a tak řidič kličkuje zleva doprava, aby se vyhnul nevětším dírám.

14 km jsme zmákli rychle. Teď začíná dobrodružná pouť po Zarneşti – obcházíme místní malé obchůdky s potravinami a postupně dost komicky nakoupíme zásoby na další 4 dny. Nákup v obchode přes pult s téměř žádnou znalostí rumunštiny je celkem zábava. Teď ještě včera dohodnutá hospoda. Po nalezení jedné, ve které by mohli vařit obědy, do ní jdeme. Zjišťujeme, že nemají jídelní lístek a že mají jen polévku a nějaké klobásy. Dáváme si tedy to, co mají. Polévka je dršťková v jakési kyselé žluté vodě, naprosto odporná. Někdo jí jen dršťky, někdo jen tu vodu. Dále následuje opečené mleté maso s chlebem. To je celkem chutné, ale jíst v Rumunsku mleté maso nám moc důvěry nedodává. Nakonec platíme závratnou sumu přes 800.000 Lei za všechny. A odcházíme. Během dne se stále stupňuje debata, zda jet k moři nebo na Piatra, kde není moc lákavé počasí – vrchy hor jsou v mracích.

Kupujeme levného Napoleona (75.000 Lei). Jdeme za město a pijeme na správné rozhodnutí, které je stále takové neurčité. Nakonec zůstáváme v Piatra, přespáváme o kousek dál u pramene. Je polojasno, já spím pod širákem, snad nebude pršet.

Láďa

24.8. Úterý

Probudili jsme se do hezkého dne a bez předchozí dohody co dál zamířili k chatě „Curmatura“, kam jsme dorazili v 14:30. Zda se ukázalo, že Láďovy výhrůžky, že chce jít na hřeben (když se teda vzdal moře), nebyly liché. Kromě Fida, kterému je všechno jedno, se ostatním zdálo vyrážet na mnohahodinový okruh v půli odpoledne, zejména když vrcholky byly zčásti zakryté mraky, poněkud nerozumné. Hanka navrhuje jít vytyčenou etapu druhý den společně. Láďa si stojí na svém (Lena je rozladěná, že se na hřebínek tím pádem nepodívá), a tak po hodinovém rozhovoru a uložení batohů v chatě v 15:30 s Fidem, svačinou a našim vybavením vyrážejí vzhůru.

Bojíme se o ně, aby nespěchali a nespadli, aby se nezhoršilo počasí, atd. Sami vyrazíme na bližší Piatra Craiului Mica (1818 – pohoda). Již v 17:30 nás naši uklidní smskou, že Ascutit (2150 m), je dobyt, scházíme dolů a objednáváme si něco, o čem je Hanka přesvědčená, že to je kukuřičná kaše. Než dojíme, hoši jsou zpět. Bivakujeme v lese nedaleko chaty, krom Leny a Hanky všichni venku. Proti medvědům a vlkům jsme vše daly na strom (do výše 1,5 m).

Daniela (škrábu, protože Láďa pospíchá na notýsek)

25.8. Středa

(Změna psaní denníku: Hanka chce cestu. Dnešek píši já – David)

Já jsem žádné jídlo nevyndal a dal celý batoh do stanu, lehl si před stan a čekal na medvěda, který nepřišel, takže jsem spokojeně usnul. Vyspal jsem se spokojeně, některým mimo stan bylo chladněji. Ráno se mi konečně podařilo i bez cigarety udělat hovínko :-). Sbalil jsem stan a z druhého pomalu vylezlo osazenstvo. K snídani máme sušenky vážené (2 druhy, 1 kg) + Tee. Velmi pomalu, jako každý den, se balíme a vycházíme po cestě (červ.+žl. trojúhelník) dále. Počasí: slunečno, teplo.

Po 12h přicházíme k oslovi, kterého všichni fotografové snímají do svých přístrojů, dále se objevují koně a salaš s turisty. Pastevec na nás okamžitě volá cigar, cigar. V naději, že vymění za sýr či mléko jsem kývnul DA. Nechává oslici naloženou hliníkovými barely s vodou i oslátko a žene se pro cigarety. Když se ptám po sýru, dělá že nerozumí, buď je opilý nebo mentálně zaostalý; po otevření krabičky cigaret se po nich okamžitě vrhá, když nemotorně vytáh 3, tak jsem krabičku raději zavřel.

Vládne od včerejška ještě podivná nálada, kterou se Daniela snaží konstruktivně uklidnit. Já si žabomyších hádek nevšímám a kochám se pěknou přírodou.

100 m od pramene, kde bral bača vodu, je rozcestník, tak jsme se na chvilku zastavili a podívali se do mapy, kudy dále. Daniele ani nestojí za to sundat batoh, i když si to těsně před odchodem rozmyslela? Vyráží nejprve mužská část, ženská část odpočívá. Čekáme po pár minutách za žebrající dvojicí psů. Za dalších pár minut mlčící většina odsouhlasila čas na oběd: 1 rumunský světlý chléb a ovčí sýr.

Nejméně hodinová siesta na slunci. Pomalinku se sbíráme a jdeme dál. První čtveřice odbočuje na salaš a neúspěšně se snaží zbavit cigaret za cokoliv? Za hodinku jsme již z lesa venku a rozprostírá se před námi množství kopečků, pastvin, luk a chalup rozsypaných po stráních. Sedláci s rodinami obrací, suší a sbírají seno. Architektura převládá tradiční. Dřevo od základu po šindelovou střechu, většinou i obložené dřevem. Čím blíže do civilizace, tím se občas objeví tašková či plechová střecha. 50% chalup má předokenní rolety. (Cigarety se nevyplatí dovážet, v Zarneşti stojí 36.000 Lei – pod 30 Kč Marlbora). Dalších pár hodin sedíme před novým kostelíkem, spořádali jsme 3 svačiny a zbylou vodu. Láďa touží nalézt jeskyni. Dá se říci, že je dnes odpočinkový den.

Tak jsme vyšli. Já a Lena jsme šli zkratkou přes jednu serpentinu, dále byla odbočka 10 min k jeskyni a prameni. Jenže ostatní 4 osoby hledali jeskyni o zatáčku výše. Tak jsme se vrátili na silnici a setkali se s nás hledající Hankou. Plánujem stanovat na cestě v ohradě. Láďa + Fido šli do jeskyně. Daniela ve volných chvílích vyřezává první kost – hotová u Hanky ve vlasech. Druhé dřevo s ozdobným koncem – ke sponě do vlasů. Lena s Hankou šly dle mých instrukcí pro H2O. Já píši denník. Kluci se vrátili z jeskyně krapet zabahnění, tak šly rovnou ke korytu s vodou.

David

V jeskyni to bylo větší, než jsem předpokládal. Po 20 minutách jsme došli do chodby ? metru vysoké s vrstvou bahna a vody na zemi a rozhodli se, že dál už nemá cenu jít, i když by tam pravděpodobně byly další místnosti. Jinak všude je spousta bahna a hodně to klouže. Baterky nesvítili, tak postupujeme dost pomalu.
Láďa

Dlouho se nikdo nevracel, tak jsem se jim vydal naproti. Mezitím se udála zajímavá příhoda: kráva se rozhodla jít za holkama do ohrady s býčkem, ač byla zavřená, a konzumovala tam seno. Přišedší starší paní se nelíbilo, že zabahňují koryto a holky že nezavřely ohradu. Marné bylo Hančino vysvětlování (bez slovníku), že ohradu zavřely (Ještě se má co učit). Odvedla si býčka. Pak přišla mladší Rumunka, která Leně povolila (v němčině) stanovat u jeskyně a odvedla krávu.

K večeři budou nudle s polévkou – rozhodl los. Hlasy byly nerozhodné pro fazole – rumunské. Lena a Hanka začly stavět stan, přišel jim na pomoc Fido, který pak postavil i druhý stan. Daniela poslala láhev vody Magnesia dolů ze stráně. Láďa se pro ní obětavě vydal a uspěl. Daniela s Lenou vaří. Nemohou se úplně dohodnout na rozdělávání polévky v malém studeném množství vody. Každá má svou technologii. Večeře byla dobrá. Následoval čajík a…

Dobrou Noc David

26.8. Čtvrtek

Asi v 6h David vyhlašuje budíček. Nikdo to neakceptuje, vstáváme tak v 8h. David mezitím vyrazil na procházku do vesnice, cestou natrhal špendlíky. U snídaně zjišťujeme, že v naší ohradě se objevila kráva. Dveře jsou zavřené, takže nám ji sem pustil někdo místní. K snídani je dnes směs sušenek, kafe a čaj. Láďa zjišťuje, že mu v noci někdo ukradl hůlky. Zbytek výpravy vyrazil na průzkum do jeskyně, Daniela se po chvíli vrací, protože jí špatně svítí baterka, ostatní došli až na konec, pravděpodobně stejně jako my včera.

Trháme rekord v pozdním odchodu. Vyrážíme až v 10:30, pohodovou cestou po silnici dorážíme do městečka Bran. U první hospody padl návrh, že zajdeme na oběd. Nikdo neprotestuje, takže další 2 hodiny trávíme čekáním na jídlo a dáváním si do nosu. Jídelní lístek mají i anglicky, takže objednávání jde bez problémů. Zkoušíme také několik druhů piv. Trochu je problém s objednáním jiné přílohy než hranolků, ale i to se nakonec vyřeší. Hanka si dala pstruha, Lena řízek, David ražniči a ostatní vepřovou krkovici. Všechno završujeme čokoládovou palačinkou. Celkem platíme něco přes 800.000, kvalitou se to ale nedá srovnat s debaklem v Zarneşti.

Na hrad jdeme všichni na studentské vstupné 40 000. Prohlídka je trochu zklamání, nikde ani slovo o Drákulovi. V jedné místnosti nás dostává kombinace historického nábytku a moderní sedací soupravy. Hanku zaujala kůže medvěda na zemi, která měla na kraji krajku. Prolézáme také místní skanzen a nakupujeme suvenýry a pohlednice. V 17:10 vyrážíme autobusem do Braşova. Je docela legrace nacpat se do dveří autobusu s batohy, protože se o to snaží i mnoho Rumunů.

Autobus nás vyhodil na druhém autobusovém nádraží, které je asi 2 km od vlakového nádraží, tak jdeme pěšky. Drsnější část svačí podivně vypadající rumunský salám, ostatní zbylou paštiku. Také padá za oběť poslední chleba. Otravují tu psi a dítě hrající si na psa. Takových dětí tu dělá nepořádek více. Další třeba simuluje, že nemá nohu. Naštěstí pak naskakují do odjíždějícího vlaku a mizí pryč. Koupě lístků probíhá v pohodě, vyšly nás všechny na méně než 2.000.000. Na nástupišti ještě vaříme čaj a instantní polévku a přesouváme se k vlaku.

Správný vagón nalézáme bez problémů, problém je, že naše kupé je obsazené. Naštěstí po chvíli prudění Rumuni, co nám ho obsadili, odcházejí pryč. Lena zjišťuje, že nemá ledvinku s pasem, kterou ještě na nástupišti měla, tak jí všichni hledáme. Nikde není, takže docházíme k tomu, že ji někdo ukradl. Za chvíli to potvrzuje Rumun, který se nás ptá, jestli nemáme nějaký problém. Ledvinku nám vrací výměnou za 2 krabičky cigaret. Chce po nás další cigarety, ale ty už jsou někde hluboko v batohu, tak na něj kašlem. Pochopil, že už nic nedostane a dává nám pokoj. První hlídku má Láďa s Danielou.

Fido

27.8. Pátek

Máme s Davidem až druhou hlídku, ale stejně moc nemůžu spát. Zatahujeme závěsy kupé a Daniela je zapíná špendlíkem. Posléze je připevňuje i na kraji špendlíkem zaraženým do sedadla. Usínám až na poslední půl hodiny Danieliny a Láďovy hlídky. Pak jsme s Davidem vzbuzení, hlídáme a kecáme o všem možném. Razím na záchod – je to taková překážková dráha – přede dveřmi spí Rumuni na zemi – ti, kteří nás odkradli a jiní Rumuni spí na chodbičce ve stoje. Některé podlézám, některé přelézám. Zřejmě se fakt, že vlaky jsou povinně místenkové, dá obcházet – viz. i rumunská rodina, co byla v našem kupé.

Přesvědčuji Davida, že budem hlídat dál, ale vzbouzí se Lena a Fido, tak hlídáme čtyři. Lena razí na záchod a vrací se až po delší době – záchod nemá uvnitř kliku, tak musí tak dlouho bušit do dveří, až je otevře nějaký Rumun. Budíme se hromadně a řešíme, co uděláme se zlodějskými Rumuny před našimi dveřmi. Padají návrhy, že je při výstupu podupeme pohorama i hůlkama nebo že budeme chodit na záchod na PET láhev a vylévat to do chodby na ně. Usíná David a Lena. Láďa spí celou dobu jako miminko, takž bude asi ráno svěží, kdežto já asi den prospím, protože se mi nechce spát a píšu denník. Razím na záchod. Potkávám průvodčího, který po mně chce lístek a na záchodě dopadám stejně jako Lena. Po delší době mi otevře rumunský rybář. Zloději vystupují v obci Piatra Craiului – to jsme za celou noc daleko nedojeli :-). Začíná se mi chtít spát, ale usuzuji, že na půl hodiny se to nevyplatí. Přichází průvodčí a oznamuje nám, že příští zastávka je Oradea. Je mi to sympatický.

Vystupujeme a čistíme si u pítka zuby a chodíme na záchod. Fotím fotku, kterou jsem chtěla vyfotit celou dobu – svítání nad oradejským nádražím, ale není to ono. Když jsme přijeli, byly krásné červánky a teď jen šedá obloha. Vyrážíme a usazujeme se v parku, vaříme kafe a snídáme sušenky. Po chvíli vyrážím s Davidem koupit chleba. Cestou zpátky už prší a pak v parku leje a leje, čím dál víc. Nakonec končíme v podloubí, kde nás před 14 dny vyhodil Jenda. Část lidí razí naproti obhlédnout kostel. Pak i zbytek, v kostele je krásné teplo, uvažuji, že budu předstírat hlubokou modlitbu a přitom se v lavici krásně vyspím. Místo toho jdeme s Davidem a Fidem zjišťovat, jestli jezdí z Oradey do Budapešti „levné“ autobusy. Vnucuje se nám spousta „taxikářů“ – za 5 – 10 eur na hranice a za 80 do Budapešti. Ptáme se na autobusy – prý jede jeden asi v 6 ráno. Místní muž nám sdělí, že prý jede jeden taky odpoledne, snad 1700 – 1800, ale nic není jisté. Vracíme se k ostatním a vyrážíme směr termální lázně.

Po delší chůzi je úspěšně nalézáme. Na lístky se tu nehraje – zaplatíš a všichni už ti věří. Sprchy se mi zdají více méně čisté, ale ve špatném stavu – spršítko má jenom jedna a jsou omlácené. Voda v bazénech je nádherně teplá. Spím ve vodě, pak hrajeme hry a konverzujeme s Rumuny. Prý k nám vyváží sušenky.

Odcházíme a cestou kupujeme suvenýry = chlast. Dorážíme k nádraží a od autobusáka stojícího opodál zjišťujeme, že autobus do Budapešti odjíždí v 7 večer, od čekajícího Maďara, že v 1830. To je za chvíli, ale nikdo neví kolik to stojí. Autobus najíždí nakonec asi v 6, jdeme s Danielou měnit eura na forinty neb řidič tvrdí, že nic jiného než forinty a lei nebere (předtím jsme ještě zjistili, že Jenda bude patrně nemilosrdně plný). Platíme asi 18 000 forintů, zbudou nám jenom drobné, což nám v budoucnu ještě zkomplikuje život. Je to asi 380 – 390 Kč na osobu. Na hranicích stojíme asi 2h, holt vjezd do EU, takže se můžeme rozloučit s vidinou spoje z Budapešti v 23:05 a spánku za Komárnem. Do Budapešti přijíždíme asi o půlnoci. Dle rady místní osoby se vydáváme na nádraží Nyugati, odkud ale už nic nejede. Čeká nás noční tour Budapeští.

Hanka

28.8. Sobota

Včera jsem si myslela, že ten, kdo deník začal, ho symbolicky i zakončí. Ale poté, co jsme se dozvěděli, že Oradeou putují další Češi v naději, že někdo nestihne spoj a v „Jendovi“ se uvolní místo, mi bylo jasné, že psaní deníku vybyde i na mě. Budapeští jsme nakonec putovali téměř tři hodiny a správné busy, přestupy apod. jsme zvládali jen díky komunikačnímu talentu a neutuchající energii Hanky a Fida. Zbytek polospící skupinky se přesunul kam ukázali.

Nejprve jsme dorazili na nádraží Nyugati, kde jsme zjistili, že je od 030 do 300 zavřeno a jediný pro nás vhodný vlak jede až v 635 (EC). Ale Hanka ve svých papírech zjistila, že jede jeden vlak do Komárna ve 4hod, je tam v 530 a pak navazují vlaky či busy směr Bratislava, Praha. Háček byl v tom, že odjížděl z nádraží Kelenfőld a my netušili, jak se na něj dostat a jak se brzy ukázalo, netušila to ani většina místních Maďarů. Odpočívali jsme na předzahrádce u McDonaldu, Daniela si natáhla karimatku a pokouší se dohnat spánkový deficit ( v podstatě nespíme už druhou noc), ale to nestrpí místní zaměstnanec a hned ji běží probudit. Ptáme se na cestu, nakonec nám spolu se svým kolegou poradí jeden bus směrem k nádraží, s tím, že pak musíme přestoupit. A tak jedeme, nastupujeme, vystupujeme, nevím už kolikrát, ale riskujeme a jezdíme načerno. Ve 3 hodiny dosáhneme svého cíle, jsme na nádraží, ale je zřejmé, že peníze tu nevyměníme. Opět Hanka a Fido běží hledat bankomat, počítáme s tím, že jim jim to bude chvíli trvat. Taky jo.

Vrací se asi za ? hod., zatímco my tzv. „hlídáme“ baťohy. Je zima, nabalíme se jako eskymáci, sedneme si na lavičky a postupně všichni vytuhneme. Nevzbudí nás ani blesky fotící Hanky a Fida, což je důkaz, že by nás mohl okrást i ten nejnešikovnější zloděj. Ale naštěstí nebyl žádný nablízku.

Kupují se lístky, naskakujeme do vlaku a hodinu a půl do Komárna se sladce prospíme. V Komárně přecházíme most, hranice, fotíme červánky, východ slunce a na autobusovém nádraží už na nás čeká bus směr Bratislava, kde se rozdělíme. Hanka tu vystoupí, jede na návštěvu, zatímco my ostatní přestoupíme na autobus do Prahy…

Lena